„Každá výchova je velmi specifický experiment“ říká dětský psycholog

Rozhovor s psychologem Radkem Ptáčkem o tom, jak zapojit děti do úklidu, jak podpořit motivaci dětí (nejen) k úklidu, i o tom, proč je vzájemný vztah rodiče s dítětem důležitější než styl výchovy.

Když jsem se na jaře 2020 pustila do projektu uklízecí motivační hry Uklízendo, mojí hlavní motivací byly naše dvě děti – Jáchym a Eva. Byla jsem s rozumem v koncích, jak jim vysvětlit, že úklid pokojíčku a drobné domácí práce je něco, čemu se prostě nevyhnou. Vadilo mi, že je musíme do všeho pořád nutit a dohadovat se s nimi o každé vynesení koše.

Protože se u nás doma hra skvěle osvědčila, rozhodla jsem se nabídnout ji i ostatním rodičům a dětem, kteří řeší stejný problém. Podle naší domácí verze jsem vyrobila několik zkušebních sad a rozdala je přátelům k vyzkoušení. A fungovalo to i u nich! Vrhla jsem se tedy do promýšlení detailů profi verze. Zároveň s tím jsem se začala zajímat o nastavení mysli, které dětem i dospělým při plnění povinností “překáží”.

Občas mě samozřejmě přepadaly pochybnosti, jestli se do celého problému pouštím ze správného konce, takže jsem nastudovala řadu knih o výchově dětí, načetla jsem články od nás i ze zahraničí. Oslovila jsem spřátelené dětské psycholožky a učitelky. Vedla mraky diskusí na téma, jak nejlíp motivovat děti k úklidu? S každou další zpětnou vazbou jsem získávala víc jistoty, že jdu správně. Postupně jsem se osmělila a oslovila i lidi mimo okruh svých blízkých.

Letos na jaře jsem požádala o názor Radka Ptáčka – klinického psychologa, psychoterapeuta a profesora lékařské psychologie. Dlouhodobě se zabývá kromě jiného i psychologií dítěte. Nakonec z toho vzešel více než hodinový rozhovor a probrali jsme toho tolik – o uklízení i o dětech vůbec, že se to do jednoho článku jednoduše nevejde. Přináším vám tedy zatím první část z tohoto inspirujícího rozhovoru.

Část první: Jak motivovat děti k úklidu?

Zajímalo by mne, jakým způsobem se dá podpořit vnitřní motivace dětí k věcem, do kterých se přirozeně nehrnou – například k úklidu?

Já bych začal tím, že schopnost vnitřní motivace se rozvíjí v části mozku, která se nazývá prefrontální kortex, teprve ve věku kolem deseti až dvanácti let. Prefrontální kortex je zodpovědný za tzv. exekutivní funkce, které odpovídají za organizaci, kontrolu, plánování, vnitřní motivaci a tak dále. Takže očekávat nebo vyžadovat od dětí do 10–12 let vnitřní motivaci k činnostem, které jim nepřináší bezprostřední prospěch, je víceméně liché, tenhle předpoklad stojí na vodě.

Bezprostředním prospěchem myslím například dobrý pocit, radost z té aktivity nebo třeba nějakou formu odměny. Nelze to samozřejmě říct tak černobíle, protože dítě nějakou vnitřní motivaci k činnosti má i v nižším věku, ale ta je stejně hodně podmíněná především tím, zda a jaký výsledek mu to přinese.

Tak to je pro mne jako rodiče docela překvapení. Jakým způsobem lze tedy mladší děti k úklidu a dalším povinnostem motivovat? Jak se díváte na případné odměňování, které hodně rodičů vnímá jako nepřijatelné uplácení?

Určitě je žádoucí, aby se děti podle svého věku postupně zapojovaly do běžných aktivit rodiny i do úklidu. K tomu mladším dětem pomáhá především pravidelný řád, který nastavují rodiče. Díky němu si některé činnosti opakováním zautomatizují a stanou se pro ně zvykem. Například když je nějaká povinnost vžitá a dítě si každý večer čistí zuby, tak o tom nemusíte už od 4–5 let věku diskutovat. Může být také velmi dobře vžitá povinnost, že si dítě před jídlem prostře nebo si po sobě uklidí talíř. Tohle pozoruju u svých dětí, stalo se to pro ně normální, už to mají zažité a dělají to automaticky. Postupné zapojování dětí do domácích prací propaguje třeba i systém Marie Montessori.

Pak jsou ale činnosti, které jsou pro děti náročnější, vyžadují větší úsilí a většině dětí se do nich prostě nechce. Tady můžeme filozofovat, jestli je lepší odměňovat, nebo ne. Ale když se podíváme na vývoj mozku, o kterém jsem se zmiňoval dříve, tak je to poměrně jednoznačné. U mladších dětí potřebujeme využít vnější motivaci a tady může být hra Uklízendo velmi užitečnou pomůckou, která jim s motivací pomůže.

Téma úklidu úzce souvisí s výchovným stylem v dané rodině. Autoritativní a respektující styl výchovy mají v tomto směru velmi odlišný přístup. Jak se na výchovné styly díváte vy? Je nějaký, který byste na základě svých zkušeností doporučil?

Já bych řekl, že každá výchova je velmi specifický experiment. Provádíte cosi, co nevíte, jak dopadne. V téhle oblasti neexistují rady. Byly a stále jsou různé pokusy o nalajnování toho, jak má výchova vypadat, ale více než o konkrétních doporučeních je to o principech, které zavádíte do svého života. A jestli máte nějaká pravidla, jestli jsou děti odměňovány nebo ne, pak už vlastně není tak podstatné. Protože to, co je nejdůležitější, je vztah dítěte s rodičem, to je prostě alfa a omega. Jestliže vzájemný vztah máte dobrý, tak bude fungovat jakákoliv výchova, a jestli ho máte z jakéhokoliv důvodu špatný, tak pak nebude fungovat žádná výchova, ať vyberete jakoukoliv. Takhle jednoduché to je.

Výchovných stylů, směrů a příruček jsou ale spousty, každý z nich o sobě říká, že je funkční, ale zároveň obsahují velmi protichůdné rady. Rodiče jsou z toho pak zmatení. Pro jaký výchovný styl se tedy rozhodnout?

Vždycky se ptejte, zda si díky němu vytváříte s dítětem vzájemně pozitivní vztah, a jestliže je odpověď “ne”, tak pak daný výchovný přístup není úplně optimální. 

To znamená, jestli bych měl zvolit výchovu s přísným řádem, který je vždycky trochu neosobní, protože pravidla stojí někde mimo mě, tak dítě to nemusí pochopit. Ale když s ním budu komunikovat otevřeně a řeknu: “hele, takhle to mezi náma funguje, já dělám to, ty děláš to,” tak to dítě pochopí daleko líp. 

Velmi častý případ jsou v dnešní době tzv. “manažerští rodiče”, kteří dětem perfektně nalajnují život, ale neuvědomují si, že vztah je nejdůležitější, nebo zapomínají na to, že volný čas je důležitější než nějaká plánovaná aktivita ve smyslu dvou–tří kroužků týdně, nebo dokonce denně. Vztah je prostě základ.

Proto mějme dobré vztahy s dětmi a děti pak budou i “poslouchat”. Pokud nebudeme mít na prvním místě vztah, tak budou vždycky nějaké problémy.

Máte tedy pro rodiče nějaké doporučení?

Daleko lepší než dítě vozit po nejrůznějších kroužcích, zajišťovat prestižní školy a tak dále, je prožít úplně obyčejné dětství s rodičem, který je v pohodě. To je ten nejlepší základ do života.

Přečtěte si i druhou část rozhovoru s dětským psychologem Radkem Ptáčkem na téma
„Jak zvládnout pubertu? Jediná cesta je partnerský přístup,“ říká dětský psycholog