„Jak zvládnout pubertu u dětí? Jediná cesta je partnerský přístup,“ říká dětský psycholog

Jak se stane, že svým dětem přestaneme „přes noc“ rozumět a jak z toho ven.
O tom, co to je rodičovský stres, nebo proč si často myslíme, že jsme jako rodiče selhali.
I o tom, jak sakra donutit puberťáka, aby si posbíral oblečení ze země.

Dětského psychologa Radka Ptáčka jsem původně oslovila kvůli hře Uklízeno, abych důkladněji prozkoumala, jaké nastavení mysli dětem brání v plnění povinností. Z původně domluveného krátkého povídání se nakonec vyvinul více než hodinový rozhovor o dětech a výchově vůbec… takže se do jednoho článku nevešel 🙂

V první části rozhovoru s výstižným názvem „Každá výchova je velmi specifický experiment“ jsme se bavili o tom, jak funguje motivace u mladších dětí (cca do 10 let). V dnešní části se posuneme ke starším dětem (10 let +). V pokračování rozhovoru se dozvíte, jak se může z dospívajícího dítěte stát „přes noc“ úplně jiná bytost a jak to můžeme jako rodiče zvládnout bez pocitu selhání.

Jak jako rodiče co nejlépe zvládnout přechod dětí do puberty?

Je tu jedna věc, na kterou rodiče často zapomínají, a to, že děti se vyvíjejí nejen poměrně rychle, ale že vývoj neprobíhá lineárně, ale skokově. V mozku se ta změna střádá, a až se nastřádá, tak k ní dojde navenek. Dítě se skokově posune v uvažování, v chování, ve vnímání světa. Jenže rodič na tohle není připravený.

Nejvýraznější to je při přechodu z dětství do rané adolescence. Protože dneska se všechno posouvá, tak ranou adolescenci nemáme od 12 let, ale mozek vykazuje změny už mezi 9–10 lety, často v tomto věku dochází i k rozvoji sekundárních pohlavních znaků.

Rodič denně komunikuje s mladším školákem, který je poslušný, organizovaný a tak dále… a najednou se „přes noc“ zrodí mladý adolescent, který to má v hlavě pospojováno úplně jinak. Rodič se pak diví, proč najednou to hodné dítě odmlouvá, a hledá chybu u sebe. Ptá se, proč z dítěte, které dodržovalo pořádek, je dítě, které žádný pořádek nezajímá, nezajímá ho škola, nezajímá ho nic. Ale ono se stalo jen to, že ze dne na den už to není dítě. 

Když si to neuvědomíme, můžeme mít pocit, že jako rodiče zničehonic selháváme.

To se změny opravdu dějí takto skokově?

Ano, děje se to skokově. Neznamená to, že by dítě otevřelo oči a najednou mělo jiný mozek, ale vývoj, a především ten psychický, neprobíhá lineárně. U fyzického vývoje můžete změřit, že dítě třeba každý den vyrostlo o půl milimetru, ale v mozku se to skutečně musí nastřádat, než se nová spojení a reorganizace mozku projeví.  Stane se to pak v nějakém „skoku“, který trvá v řádu týdnů, měsíců, ale není to tak, že by se dítě měnilo pomalu a postupně. 

Když víme, že se dítě mění velmi dynamicky a ve skocích, je důležité zmínit i to, že rodiče se prakticky nemění. Mají stále stejný mindset, a když jsou zvyklí k dítěti nějak přistupovat a ono se najednou začne chovat divně, hledají chybu buď v sobě, nebo v dítěti. Z neznalosti ho třeba začnou trestat i za prosté projevy puberty. To jsou asi největší problémy i příčiny selhávání ve vztahu mezi rodiči a dětmi v tomto věku.

V prvním dílu rozhovoru jsem sice říkal, že do dvanáctého roku se vytváří prefrontální mozková kůra, kde se vyvíjí schopnost vnitřní motivace a funkce, které zodpovídají za organizaci a plánování, nicméně ona se i reorganizuje a zároveň dochází k jejímu tlumení. Proto jsou děti v pubertě vzdorovité a více náchylné k riskantnímu chování. 

Evolučně se to vysvětluje tak, že příroda od mladých lidí chce, aby byli neohroženými objeviteli či vynálezci a aby přicházeli s inovativními řešeními. Proto jim šedou kůru, která zodpovídá za regulaci chování a dodržování pravidel, trošku vypíná, a tím podněcuje nejen vývojové, ale i evoluční skoky. Proto vlastně nejkreativnější lidé, třeba v matematice, fyzice nebo umění, nejsou lidé ve 40 nebo 50 letech, ale jsou to mladí lidé v 15–16, maximálně v 25 letech. V matematice se říká, že jestli je vám víc než 25, tak už nikdy nevymyslíte nic nového, protože už jste zajetí v systému. 

Pro rodiče by tahle informace mohla být úlevná. Uvědomí si, že chyba není u nich ani u dítěte, ale prostě se dějí změny, které jsou součástí normálního vývoje.

V zásadě je to tak, že v období adoslecence jako rodiče sklízíme to, co jsme doteď zaseli. Zvláště v oblasti vztahové. V pubertě se obecně uvolňuje vztah dítě–rodič. Dítě se orientuje na kontakt s vrstevníky a rodina se pro ně stává spíš servisní organizací. Pokud máme jako rodiče do této doby s dítětem dobrý vztah, ve kterém panuje důvěra, a jsme zvyklí si spolu povídat, tak i dítě v pubertě, přestože v tom třeba poleví, považuje za přirozené, že si s mámou nebo tátou prostě popovídá. 

Pakliže do této doby byla výchova přísná, tak ve chvíli, kdy si puberťák uvědomí, že se na to může vykašlat a nic se mu nestane, tak to prostě udělá. Rodič se pak strašně diví a dítě se sveze třeba úplně někam jinam, pryč ze vztahu s rodičem, třeba i k nějaké problematické skupině, protože hledá vztahové ukotvení, které u rodiče nemá.

Jakým způsobem mohou rodiče fungovat s dětmi v oblasti domácích prací v tomhle věku? Když už vnější motivace ze strany rodiče velmi pravděpodobně nezafunguje? S dětmi doma denodenně řeší, že si mají uklidit, že se všude válí oblečení a  pokojíček mají zaházený nepořádkem tak, že se ani nedají otevřít dveře?

To souvisí zase se vztahem. Puberťák vás bude poslouchat pouze tehdy, pokud jste si s ním doteď budovali pozitivní vztah. Pak vás má jako vnitřní autoritu, kterou ale přijímá.
Jestliže jste se doposud o vztah nestarali, nebude to fungovat. Samozřejmě i když jste doteď měli vztah dobrý, tak se dítě bude projevovat více či méně jako puberťák, ale i to zase musíte zvládnout ne příkazy a zákazy, ale vztahem. 

Puberťákovi můžete dát pravidlo: „Budeš do osmi doma, nebo tě seřežu,” ale čím víc na něj budete tlačit, tím větší odpor bude klást a tím víc od vás pak odskočí, až ten tlak povolí. 

Co z toho vyplývá? Puberťáka musíme trošku nechat v jeho přirozeném módu bytí… to znamená, že kolem sebe potřebuje trošku bordelu, že potřebuje neplnit některé povinnosti, ale jako rodiče na to musíme zdálky dohlížet, aby to nepřesáhlo nějaké meze. A kdyby je to přece jen přesáhlo, tak říct: „Hele, domluvili jsme se že…,“ spíše než: „Tady jsou nějaká pravidla, která se rozhodně budou dodržovat.“
Puberťák to potřebuje vnímat jako formu dohody, ze které něco má nebo nemá, ale kterou vnímá jako partnerskou: „Já tě beru a respektuju, když nepřijdeš v osm, ale v deset, ale zase chci, aby se stalo tohle…“ Znamená to jednat s ním jako s partnerem, což to dítě potřebuje, a je při takovémto „vyjednávání“ ochotné daleko líp plnit to, co rodič chce, než když do toho rodič jde tvrdě.

Rodiče mají často pocit, že úplně není na čem se domlouvat. Vždyť oni ho živí, uklízí, nakupují… No jo, ale jejich mozek už je o 20 let starší a jede v úplně jiném módu! Puberťák si svoji pubertu potřebuje prožít a to prostě nejde zlomit. To je stejné, jako byste se na člověka, který má jednu nohu kratší, zlobila, že kulhá. Když se na něj budete zlobit, že kulhá, tak nikdy nebude chodit sebejistě. Naopak to musíte respektovat a pomoct mu, aby se s tím nějak vyrovnal.

Úplně stejné je to v pubertě. Mozek puberťáka funguje úplně jinak než mozek dospělého. Další problém, který v tom vězí, je, že každý fungujeme na nějakou vnitřní teorii osobnosti. Každý má nějakou představu o tom, jak funguje ten druhý. To si budujeme celý život. I proto se lidově říká: „Podle sebe soudím tebe.“ A je to tak. Vy nějak vnitřně fungujete a na základě toho vyvozujete chování druhých, to, jak by se měli chovat. Takže říkáte: „Já tohle všechno musím dělat, tak to taky musíš dělat.“ A puberťák vám řekne – nevím, jak to říct slušně 🙂 – „Já se vám na to vykašlu. To já nemusim.“ A pak je to strašně nerovný: že rodič musí, i kdyby mu puberťák dělal cokoliv, a puberťák prostě nemusí. Jediné, čím to můžeme podchytit, je vztah a partnerský přístup. Nic jiného není.

V pubertě je asi potřeba mít velký vnitřní klid a sebevědomí, abychom si to jako rodiče ustáli, a zbytečně se pořád nerozčilovali.

To je velká pravda. Děti v každém věku zkouší rodičovské hranice, to, kam až mohou zajít. Stejně jako v předškolním věku musíme nastavit hranice tak, aby dítě mělo prostor, ale zároveň to musí být pevné hranice, které se prostě nebudou posouvat. A stejně to musí být nastavené u puberťáka. Jen ty hranice rozvolníte. Řeknete: „Hele, máme takovéhle hranice, které už jsou relativně široké, ale pro to, aby zůstaly široké, očekávám, že tohle a támhleto…“

Nezapomeňte, že pubertu svých dětí taky musíte nějak přežít. V rodičovství jsou periody, kdy jsou rodiče nešťastní: v předškolním věku, že se dítě rozčiluje; ve školním věku, že se dostatečně neučí; v pubertě, že na všechno kašle… ale přitom je to v zásadě normální dítě. 

Rodiče vlastně nejvíc řeší interakční stránku vztahu, to, jak moc se s dítětem cítí dobře, jak intenzivní mají pocit, že selhávají oni, nebo to dítě. 

Když taková rodina přijde na konzultaci, tak já, jako externista, psycholog, vidím, že věci, které řeší, jsou úplně normální, že se nic neděje. Proto řada rodičovských konzultací začíná a končí jako konzultace, kdy psycholog poté, co vyslechne rodiče, řekne, že to je úplně normální. A rodiče odcházejí s dobrým pocitem, že se nic zásadního neděje. Takové konzultace mám samozřejmě nejradši 🙂

Jiným příkladem jsou hyperprotektivní rodiče, kteří ale mají vnitřní kontrolu a nechají si domluvit. Přijdou třeba s tím, že dcera měla vždycky jedničky, teď jí je deset a má dvě dvojky a nechce chodit na tenis. Tak řeknete, že je to zcela normální. Pro jistotu uděláte IQ test. Dívka je průměrně inteligentní. Ona se k tomu musí dostat sama. Vy abyste si nekazili vztah tím, že ji budete tlačit, tak ať na tenis chodí, když chce. Když nechce, ať nechodí. Rodiče namítnou, že ale tenis hraje celý život. Jasně, ale celý život se teď mění. Už není předškolák, který dodržuje všechno, co vy si přejete. Takže někdy to funguje i takhle. 

Dnes také víme, že duševní stav dítěte je odrazem duševního stavu rodiče. Je to velké téma. Celá řada studií například zjišťuje, že u dětí s ADHD, které mají nějaké problematické chování, se chování zlepší, když  nasadíme antidepresiva rodičům. Musíme tedy myslet i na to, že děti jsou prostě naším odrazem. A když vy jste jako rodič v pohodě, vytváříte pohodový vztah, kladete důraz právě na ten vztah, bude mnohem pravděpodobněji v pohodě i dítě.

V dnešní náročné době plné pracovních a jiných stresů ale není moc rodičů, kteří jsou „v pohodě“. Dalo by se s tím z vašeho pohledu něco dělat?

Před pár lety jsem měl přednášku, která se jmenovala Vyhořelý rodič. Řadě lidí otevřela oči, ulevilo se jim, že se řeší něco jako rodičovský stres. Rodičovský stres je paradoxně ten nejzákeřnější stres v našich životech. Řešíme vyhoření v práci a kdesi cosi, ale v zahraničí existuje velké množství literatury, velké výzkumy o tzv. parenting stress. Tyto výzkumy uvádí, že je to stres nejsilnější, protože je chronický, protože je každodenní, protože je na vás závislá druhá osoba, protože ze vztahu s ní nemůžete odejít. 

V práci, když jste ve stresu, tak i když vám hrozí ztráta příjmu, tak ji teoreticky můžete opustit. Dítěti ale nemůžete říct, že mu dáváte výpověď nebo že si berete na týden dovolenou. Rodičovský stres je tedy velmi vážný a musíme na to myslet. Duševní zdraví rodičů tedy klademe na úplně stejnou úroveň jakýmkoliv aktivitám, které činíme pro dítě. I kdybyste se přetrhli, dítě váš duševní stav nasává jako houba, a jeho duševní stav bude vždycky jenom odrazem toho vašeho.

Co z toho vyplývá? Tak jako pečujete o pohodu a radost svých dětí, stejně tak pečujte i o svou pohodu a radost.

---

Máte doma mladší děti?

Přečtěte si první část našeho rozhovoru „Každá výchova je velmi specifický experiment“, ve kterém se dozvíte, jak zapojit děti do úklidu, jak podpořit motivaci dětí (nejen) k úklidu, i o tom, proč je vzájemný vztah rodiče s dítětem důležitější než styl výchovy.