Naše 8letá dcerka a 10letý syn se při upozornění, že je potřeba uklidit, často zatvářili, jako by jim uletěly včely. A to nemluvím o tom, když jsme po nich chtěli vysát, vyklidit nádobí z myčky nebo vynést koš.
Přečetla jsem spoustu knížek o respektující výchově a efektivním rodičovství. Většina se shodovala na tom, že je potřeba s dětmi vytvářet dohody a trvat na jejich dodržování. Nechtěla jsem to dětem prostě „přikázat“. Chtěla jsem se s nimi domluvit.
Ale žádné společné dohody ani domluvy dlouho nefungovaly a ve mně se střídaly silné emoce – zlost, smutek, bezradnost… zároveň jsem nechtěla rezignovat a dělat všechno za děti sama, protože jsem věděla, že taková cesta nikam nevede. V jednom jsem měla jasno. Děti se musí naučit pomáhat v domácnosti bez jakýchkoliv odměn nebo úplatků, protože to je cesta rovnou do pekla.
Pak jsem si přečetla knihu Dítě na vlastní pohon, ve které se její autoři intenzivně zabývají motivací dětí. Mimo jiné píší o tom, že pokud v nějaké aktivitě dítě nevidí smysl a nemá k ní žádnou motivaci, je pro něj (pro jeho mozek) její zvládnutí velmi těžké, ne‑li nemožné. A pokud dítě v některých činnostech (úklid, domácí práce atd.) opravdu nedokáže najít smysl, může pomoci to, že se s ním férově domluvíme na „berličce“ v podobě oboustranně přijatelné odměny neboli vnější motivace.
Později jsem se na stejné téma bavila s dětskou psycholožkou – a světe div se, měla k tématu stejný přístup. Za vykonání neoblíbených aktivit, které po dětech rodiče požadují, dává smysl dítěti nabídnout drobnou odměnu, která dítěti „pomůže“ dané úkoly splnit.
Tyto dvě informace byly v rozporu s tím, co jsem si o úklidu a odměnách do té doby myslela, ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc to do sebe zapadalo. Vždyť i dospělí mají často problém s pevnou vůlí a dodržování svých předsevzetí. Spousta dospělých se nedokáže přinutit ke cvičení nebo zdravé stravě, i když vědí, že by „měli“. Co teprve dítě, které se ani „nerozhodlo“, že chce mít uklizený pokoj?
A tak jsem začala přemýšlet, jaké drobné odměny bychom mohli dětem za plnění domluvených povinností nabídnout. Nemohla jsem ale přijít na nic dostatečně drobného za „jeden uklizený pokojíček“, co by pro děti bylo zároveň dostatečně motivující.
Ale co kdyby nebyla odměna za každé jedno uklízení, ale děti by místo toho sbíraly body na „úklidovou hrací kartičku“, a když by ji měli nasbíranou, dostaly by odměnu? Nabídla jsem to dětem a jejich nadšení mě samotnou překvapilo. Domluvili jsme se na úkolech – to šlo docela rychle. Překvapivě delší čas zabralo vymýšlet, co by si za získané body přály, aby to bylo zajímavé pro ně a přijatelné pro nás. Ale nakonec jsme společně leccos vymysleli.
Díky hře děti zjistily, že spousta věcí, kterým se doteď zuby nehty bránily, vlastně není tak hrozná. Sbírání bodů jim pomohlo překonat „věčný odpor“ vůči úklidu a domácím pracím. Díky hře získávají nejen body a odměny, ale i spokojené rodiče a radost z toho, že „to zvládnou“. V neposlední řadě také třeba uklizený pokojíček, ve kterém je jim mnohem lépe. Vnímáme, že se změnilo jejich vnitřní nastavení, že „úklid je něco hrozného“.
Díky tomu, jak skvěle to fungovalo u nás doma, jsem kartičky začala šířit mezi své přátele a zjistila jsem, že pro ně potřebuji sepsat i návod a vytvořit hrací listy. A tak postupně vznikla hra, kterou jsem nazvala Uklízendo.
Není to tak, že dětem ukážete kartičky a začnou se dít zázraky samy od sebe. Je potřeba si s dětmi o hře popovídat, říct jim, proč jste ji pořídili, domluvit se s nimi na úkolech i odměnách, být jim nablízku, být jim příkladem. Dávat jim najevo, že máte radost z jejich aktivit a pomoci. Bavit se s nimi o tom, že hra je vlastně cesta, která by jim měla umožnit si zvyknout na to, že když si budou své povinnosti a úkoly plnit průběžné, bude je to stát mnohem méně energie, než když všechnu energii věnují do věčného boje s rodiči. Hra je nástrojem, který nám může dobře posloužit, když si potřebujemenajít cestu k neatraktivním úkolům a povinnostem.
Nedává smysl chtít po dětech uklizený pokojíček, když se jinde po bytě povalují neuklizené věci rodičů. Děti se učí především nápodobou, takže rodič by se měl nejdřív sebekriticky podívat na sebe. Já sama jsem ukázkový příklad toho, že i celoživotní bordelář si může k úklidu najít cestu. Není to bez práce, ale vyplatí se to. V poslední době velmi populární myšlenky minimalismu říkají, že to, jestli kolem sebe máme uklizeno nebo nepořádek, velmi výrazně ovlivňuje, jak se v daném prostoru cítíme. My i naše děti. Takže rčení „Bordel v bytě, šťastné dítě“ jsme si doma upravili na „Čisto v bytě, šťastné dítě“ 🙂
Chápu. Já jsem se s ní musela taky vyrovnávat, o to větší mám radost ze zpětné vazby od odborníků:
„Velmi povedená hra, která bere v úvahu základní potřeby dětí, podmiňování i sociální učení. Aby opravdu zafungovala, je třeba si opravdu pečlivě pročíst manuál a založit práci na několika bodech: Zaprvé, nejde pouze o mechanické sbírání bodů, které by děti rychle přestalo bavit, ale v celém manuálu se opakovaně zdůrazňuje, že hra má děti dovést k vyzkoušení nových činností a k dobrému pocitu z vykonané práce. Vnější motivace (body) se tak postupně stává motivací vnitřní (dobrý pocit z výsledku práce). Zadruhé, odměny si děti společně s rodiči domlouvají, což dává rodičům možnost všimnout si a pochopit, po čem jejich děti touží. V důsledku hra vede ke společně příjemně stráveným okamžikům. Tato hra je ideální pro děti od 4 do 11 let.“
PhDr. Kateřina Bartošová, Ph. D., dětská psycholožka
„Hra Uklízendo mě nadchla hned z několika důvodů. Podporuje u dětí pocit úspěchu a sebehodnoty díky zvládnutým aktivitám. Rozvíjí motorické dovednosti a pracovní kompetence potřebné pro život. Vede děti k samostatnosti, kreativitě, hledání řešení, plánování času a k vnímání věcí v souvislostech. Díky motivačním kartičkám, samolepkám a herním listům je výborným pomocníkem i pro děti, které se domácím pracím vyhýbají. Co však u hry nejvíce oceňuji, je, že upevňuje vztahy mezi rodiči a dětmi, přináší domů pohodovou atmosféru a dává prostor ke vzájemné komunikaci. A to bych přála zažít každé rodině!“
Mgr. Milada Smutná, Institut praktické pedagogiky
„Dřív, když ještě máma nepřišla na to, že by se z uklízení dala udělat hra, jsem často vůbec nechtěla uklízet a myslela jsem si, že uklízení je nejhorší věc na světě. A pak nám máma ukázala kartičky, na které jsme mohli sbírat body. První den jsem si vyuklízela celou kartičku, a dokonce jsem zjistila, že vysávání není nejhorší. Nejhorší je neuklizeno. S bráchou jsme se pak celý týden hádali, kdo bude vyklízet myčku, kdo vynese koš nebo kdo udělá večeři.“
Eva, 8 let
„S Uklízendem se mi chce uklízet a pomáhat doma určitě víc než dřív. Jsem rád, že si za to můžu vybrat odměnu, a taky, že jsou máma s tátou v klidu.“
Jáchym, 10 let
„Na Uklízendu se mi líbí, že často někam jdeme. Odměny mi hodně pomáhají, že uklízím raději.“
Vítek, 10 let
„Uklízendo mi pomohlo zvyknout si na uklízení. Když je tu uklizeno, víc se mi to líbí. Taky se moc těším, že se podívám tam, kam si přeju. Třeba do solné jeskyně nebo do labyrintu z keřů – to bylo super!“
Hana, 7 let
Jestli vás myšlenka zaujala, vyzkoušejte to. Budu moc ráda, když mi pak dáte vědět, jestli vaší rodině pomohla.